Stanislav Hudský

 

 


Stanislav Hudský

Blog autora

 


Knihy autora:

 

Psychokrator Jak napsat dobrou knihu
 

Bestiář Slepička dle Sade
 

Petrachtace
 



Články autora:
 

 

 

Stanislav Hudský je spisovatel, dramatik, scénárista, výtvarník, muzikant, překladatel a nakladatel, takže do devatera řemesel, která jak známo provází nouze, mu již mnoho nechybí. Často publikuje pod různými pseudonymy, takováto díla tedy na této stránce pochopitelně chybí.

Absolvoval obor knižní a tiskový design a reklamní grafika na SPŠ grafické, poté studoval český jazyk a literaturu na Pedagogické fakultě University Karlovy. Pracoval jako DTP operátor, výtvarný, technický a literární redaktor a šéfredaktor vesměs pro velká česká i zahraniční nakladatelství a vydavatelství a reklamní agentury (např. Hachette Filipacchi - Elle, Marianne, Maxim, Premiere aj., Grada, Naše Vojsko, Ammirati Puris Lintas, ATOZ Group aj.)

V roce 2004 založil nakladatelství BELETRIS, které dnes vydává na sto padesát nových titulů ročně. Po deseti letech předal nakladatelství mladší generaci a nadále s ním splupracuje už jen externě ve funkci ředitele redakční rady. Na jeho stránkách si vede svůj blog.

Debutoval divadelní hrou Petrachtace (premiéra 20. 5. 1992), následovaly divadelní hry Kostra (premiéra 9. 11. 1994), bigbeatový muzikál Aristokrat v.v. (premiéra 13. 6. 1997), Obchodník s hvězdami (premiéra 29. 11. 2000), Bestiář (premiéra 27. 4. 2001), adaptace hry Jaroslava Haška a Egona Ervína Kische Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní (premiéra 2006) a jednoaktovka Viděl jsem Zemi (premiéra 12. 4. 2012). Z nerealizovaných scénářů stojí za zmínku Slepička dle Sade. Hry se většinou dočkaly 20 až 30 repríz, nejúspěšnější byl muzikál Aristokrat v.v., který se dočkal čtyřiceti repríz a hrál se mj. i ve Mlejně, v Divadle Járy Cimrmana a v Hudebním divadle v Karlíně (v tehdejším semaforském Karlínku).

Jeho literární prvotinou je novela Rendez-vous s Mefistofelem (1994). Literární novinkou kniha Psychokrator (2013). S jeho texty a překlady je možné se setkat též v redakční části literárního e-zinu Lemurie. Velmi úspěšným textem se stala knížka pro začínající literáty Jak napsat dobrou knihu (2010).

V osmdesátých a devadesátých letech psal texty a hudbu pro dvě kapely, ve kterých také zpíval a hrál na kytaru: Proteus (1983-1987) a Banánové rybičky (1997-2001). Později pod těmito názvy působily i jiné kapely, ale s nimi, ani s pozdějším televizním pořadem Haliny Pawlowské nemá nic společného.

V letech 1989 až 2002 odehrál se souborem parodujícím kočovná divadla z přelomu 18. a 19. století zhruba dvě stovky představení na Slavnostech pětilisté růže v Českém Krumlově a na desítkách festivalů pouličního divadla v Itálii a Holandsku, např. Merkantia 94 a 95 v Certaldo Alto a Perugii (Itálie), či Citta Senza Teatro Due, Quartus.Elena v Cagliari (Sardinie).

Spolu se sbormistrem a dirigentem Igorem Angelovem se scénáristicky a herecky podílel např. na pořadu pro Českou televizi Nobis est Natus v Emauzském klášteře, na Představení u příležitosti ekumenického setkání v katedrále Sv. Víta, Představení k výročí Rudolfa II. ve Španělském sále Pražského hradu, avantgardní performanci Konverzace–konzervace rituálu na festivalu Next Wave 1998 v ROXY, cyklu koncertů Ave lumen v Emauzském klášteře a Virtus Organum v bazilice Sv. Jiří aj. Účinkuje též jako herec a hudebník na třech CD: Conversation (scénické hudební drama Varhana Bauera), Banánové rybičky (písně z muzikálu Aristokrat v.v.) a Quinty. Podle jeho scénářů vznikly tři filmy: krátkometrážní Jako šálek čaje (stříbrná medaile v kategorii A na mezinárodní přehlídce Brněnská šestnáctka), středometrážní Faidros (filmová adaptace starověkého Platónova textu) a Bezejmenný (hodinová pohádka z období ranného středověku). V letech 2002–2003 provozoval divadelní a hudební klub Šuplík na Žižkově.

Jako producent podporuje finančně různé autory a projekty, ale nijak do nich nezasahuje, „manažerem“ kapely byl v životě jenom jednou, když zaskakoval za nemocného přítele a přes léto se staral o provoz koncertů kubánské kapely Son Caliente v Čechách.

V současnosti společně s básníkem Davidem Pillowem uvádí literární měsíčník Návštěvníci z Lemurie, kde jsou pravidelně představováni autoři nové české beletrie i poezie.

Erb rodu Mullerů Podrobnější životopis:

Matka byla vědec (členka Akademie věd ČR a vedoucí výzkumu ve VŠÚO Holovousy), otec operní zpěvák.

Z matčiny strany pochází z rodiny významných evropských přírodovědců a myslitelů, mezi které patřil například Jean Bodin, Gerhard Friedrich Müller, či Boris Mitropolský.

Za vědecké zásluhy (především za zpracování materiálů z Beringovy výpravy), zejména v oborech geografie, geologie, historie a archeologie, získali jeho předkové šlechtický titul a erb, na němž je loď s napnutými plachtami a motto: „S chutí do práce!“. Jde zřejmě o jediný erb v historii, do nějž si nositelé vetkli i krumpáč a rýč. Protože tento titul je dědičný i po přeslici, je vlastně Stanislav Hudský dodnes oficiálním příslušníkem carského dvora, z čehož si dělá legraci, neboť je liberál, demokrat, v dobrém slova smyslu republikán a aristokracií pohrdá již z principu. Jeho předkové jsou mu však sympatičtí a často ho překvapuje, jak mnoho jejich idejí by mohl ihned podepsat a jak blízký je mu způsob jejich myšlení.

Jeho dědeček z otcovy strany, Karel Hudský, byl až do poválečného období jedním z největších výrobců Hořických trubiček.

Narodil se ve starobylém městě ve východních Čechách, v Hořicích v Podkrkonoší na jaře roku 1968, nepatří tedy ke generaci tzv. Husákových dětí, spíše by se dal označit za dítě Pražského jara.

Byl nejmladší ze čtyř dětí, které měli rodiče ze svých minulých vztahů, měl tedy jen o mnoho let starší nevlastní sourozence. Ač měli vlastní rodinný dům, žili velmi nuzně, neboť prarodičům, jakožto bývalým živnostníkům, komunistický režim nepřiznal téměř žádný důchod a dědeček musel pracovat prakticky až do své smrti v 91 letech. Protože plat operního zpěváka a vědecké pracovnice byl tehdy také hodně mizerný, třela osmičlenná rodina bídu s nouzí a žila především ze samostatně vypěstovaného ovoce, zeleniny, slepic a králíků. Ale byli to všechno nesmírně veselí lidé, takže dětství bylo velmi zábavné, byť všichni dospělí a často i děti většinou pracovali na své úživě od tmy do tmy.

Jeho o osm let starší bratr Josef, nejen talentovaný básník, ale též judista, karatista (nositel černého pásku) a především rebel, kterému režim nedovolil „studovat“ nic jiného než hornické učiliště, který později pracoval jako důlní záchranář a který byl neustále popotahován komunistickou policií za účast na různých zakázaných hudebních akcích, např. koncertech Vladimíra Mišíka, včetně několikahodinových výslechů na vyšetřovnách, vyhazování do lesa bez dokladů atp., byl za dodnes nevyjasněných okolností nalezen v roce 1984 oběšený na hřbitově poblíž Uhlířských Janovic. Případ byl uzavřen jako sebevražda.

I Stanislav Hudský měl pro svou prostořekost problémy již na základní škole. Když se pak hlásil v roce 1982 na střední, sepsali učitelé ze ZDŠ denunciační dopis, kterým vyzývali vedení Střední průmyslové školy grafické v Praze (známá „Hellichovka“), aby tohoto žáka rozhodně v žádném případě nepřijímali. Vzhledem k tomu, že měl však výborné talentové zkoušky, jakož i vzhledem k tomu, že na SPŠ grafické vyučovalo mnoho osmašedesátníků, vyházených za normalizace z vysokých škol a jiných institucí, byl nakonec přijat, což bylo jeho velké životní štěstí, jinak mohl skončit na pěkných pár roků v dolech, jako jeho bratr či otec, který musel také v padesátých letech tři roky rubat uhlí, pak pracovat ve slévárnách a až intervence šéfa plzeňské opery na ministerstvu mu umožnila vrátit se po letech zpět do divadla.

Střední školu nesmírným způsobem flákal (vyjma přednášek vynikajícího kunsthistorika Bohumíra Mráze a hodin českého jazyka), založil si folkrockovou kapelu Proteus, jíž věnoval veškerý čas, se kterou koncertoval po Česku, účastnil se různých soutěží jako Porta a Písně dlouhejch cest, a zbylé volno trávil trampováním po republice. Šéf atelieru knižní tvorby a grafiky ho hluboce nesnášel, naštěstí rok před jeho maturitou odešel a ostatní kantoři neměli to srdce talentovaného flákače nepřipustit k maturitě, na kterou se poprvé v životě učil, takže ji bez problémů zvládl.

Přestože studenti jeho oboru měli po škole nastoupit na místa výtvarných redaktorů, těchto míst byl nedostatek, ve skutečnosti se doslova „dědila“, takže musel po maturitě nastoupit jako tiskař k ofsetovému stroji. Po pěti měsících se naštěstí uvolnilo místo po jedné výtvarnici, která šla na mateřskou, takže následně pracoval jako propagační výtvarník v hotelu Pyramida na Dlabačově.

V roce 1987 nastoupil na obor český jazyk a literatura na Pedagogické fakultě University Karlovy, především proto, aby se vyhnul dvouleté povinné vojenské službě. Jeho plány byly tehdy prosté. Počkat si, až dostane povolení k cestě do Jugoslávie, a zdrhnout na Západ. Nicméně v roce 1989 přišel převrat, takže nebylo kam zdrhat, rychle pochopil, že všude je to teď mizerné úplně stejně.

Po převratu byl velmi ovlivněn přednáškami filozofů jako byli Zdeněk Pinc (vedoucí katedry filosofie na Pedagogické fakultě), Václav Bělohradský, Zdeněk Neubauer a Petr Rezek a dodnes si těchto lidí nesmírně váží, ač s nimi v mnohém nesouhlasí.

V letech 1991–1994 byl výtvarníkem na volné noze. Pak ho začaly bavit počítače a následujících osm let pracoval jako DTP grafik, výtvarný a literární redaktor a šéfredaktor vesměs ve velkých reklamních agenturách, vydavatelstvích a nakladatelstvích (např. Naše Vojsko, Grada, AtoZ, Ammirati Puris Lintas, Šel, Hachette Filipacchi, Burda Media a další).

Poté se vrátil opět do svobodného zaměstnání, pracoval především jako „grafický hasič“, tj. nechával se najímat reklamními agenturami, studii a vydavateli na dotahování krizových zakázek. Po dobu čtyř let pracoval externě též na technické redakci časopisů Elle, Marianne, Maxim aj.

Za dobu minulých pětadvaceti let realizoval pro různá nakladatelství více jak tři stovky knižních obálek.

V roce 1988 založil Malou divadelní společnost, vydávající časopis Šuplík. Od 1992 soubor působil pod názvem Divadelní společnost Šuplík. Do roku 1997 šlo o amatérské divadlo, od roku 1997 profesionální soubor (o.s.), složený především z absolventů Vyšší odborné školy herecké v Praze a Konzervatoře Jaroslava Ježka. Divadlem prošlo na 50 herců, z nichž mnozí dnes působí profesionálně v divadlech i ve filmu. Soubor odehrál na 200 představení, především v pražských divadlech. Činnost souboru byla přervána v roce 2002 povodněmi, které vyplavily Divadlo Na Prádle – Šuplík tam přišel o všechny kostýmy, techniku a veškerý majetek. Koncem roku 2002 zakladatelé soubor oficiálně rozpustili.

V roce 2012 inicioval vznik časopisu LEMURIE, prvního českého literárního e-zinu, který vydává výlučně čisté čtení (tj. bez reklamy, kritiky či politiky) dosud nepublikovaných soudobých textů, od beletrie, přes poezii až ke sci-fi, fantasy, detektivkám a hororům, kde též občas v redakční části publikuje.

V půlce prvních let po miléniu se k divadlu vrátil v roce 2006 adaptací a režií hry Jaroslava Haška a Egona Ervína Kische Z Karlína do Bratislavy parníkem Lanna 8 za 365 dní, dále jednoaktovkou Viděl jsem Zemi (premiéra 12. dubna 2012 v rámci akce Noc Jurije Gagarina v českém Kosmo Klubu) a v roce 2012 se objevil opět i na pódiu v roli Anselma v divadelní hře Pavla Rakouše Zlatá bula ženská ve zbraslavském divadle J. Kašky.

Ač jeho firmy dnes vydělávají již poměrně dost peněz, žije velmi skromně, (s výjimkou toho, že rád jezdí taxíkem a pokud jí mimo domov, tak jen ve velmi dobrých restauracích), nevlastní prakticky žádný majetek a všechny zisky jeho firem plynou zpět do jejich dalšího rozvoje.

Má rád suchá bílá (zvl. moravská) vína, která dokáže popíjet v libovolných denních i nočních hodinách, po malých dávkách v jakémkoliv množství, podobně jako silnou kávu, zásadně bez cukru a bez mléka. Opravdu nesmírně nesnáší kanceláře a jejich činorodý ruch a proto pracuje buď doma, nebo v kavárnách. Spí jen pět hodin denně, což není nějaký jeho plezír, prostě se mu to tak stalo.

V mládí hrával pravidelně softball a věnoval se vodáctví, ale dnes sport zcela ignoruje. Je však nadšeným propagátorem otužování a jógy (resp. hathajógy podle André Van Lysebetha), kterou praktikuje téměř každý den již přes třicet let.

Jógu vnímá jako zcela racionální psychosomatickou záležitost a odmítá její esoterické rozměry. Vysoko nad trapné křesťanské desatero však staví mravní principy hathajógy, zvláště tzv. jámy, jimiž jsou: ahimsa (neubližování), satja (pravda), astéja (nekradení, nepřivlastňování si), brahmačárija (zdrženlivost), kšáma (trpělivost), drití (odvaha), dajé (soucit), ardžáva (upřímnost), mitahára (střídmé stravování) a sauča (čistota).

Považuje se za striktního agnostika a je aktivním odpůrcem jakýchkoliv ideologií, ať již jde o komunismus, fašismus, křesťanství, islám, či víru, že se o vše nejlépe postará ničím neomezovaná neviditelná ruka trhu.

Plně však akceptuje právo kohokoliv hlásat cokoliv, byť by to byly pusté hlouposti. Domnívá se, že nácek, který v rohu hospody popírá holokaust, nemá být odsouzen do vězení, ale že úplně stačí si od něj odsednout. Souzeny mají být činy, nikoliv slova.

On sám, ani jeho rodiče nikdy nebyli členy žádné politické strany, nikdy veřejně nepodpořil žádnou stranu ani politika a ani to nehodlá nikdy udělat a ani jeho nejbližší přátelé netuší, koho kdy volil a zda kdy vůbec volil. Má pocit, že mu to umožňuje sledovat svět nezávislýma očima. Nezávislé poznávání skutečností a vyvozování souvislostí mezi nimi je pro něj zábavou.

Tu a tam něco napíše na svůj blog, většinou jsou to různé humoristické glosy a podpovídky, které čte pravidelně jen pár stovek lidí, ale tu a tam, když zjistí, že politici či média do omrzení opakují nějakou lež, dá si tu práci, zjistí si informace a uveřejní fakta. Tyto články pak mají i desítky tisíc čtenářů a podle toho, které politické ikony se momentálně dotkl, je mu pak nadáváno jejich příznivci různými ostrými výrazy, z čehož má vždycky hroznou legraci. Jakožto zcela finančně nezávislý člověk si ostatně může psát, co chce. A – řečeno slovy Stanisłava Jerzy Łece – pokud má někdo pocit, že mu autor šlape po jeho nesvětějších ideálech, nemá je mít tak přízemní.

Zemře na rakovinu.

 

 

 

 

  

 

 

Blog autora

 

 

 

 

 

 


Doporučujeme:

 

Rybolov v srdci | Jiří Pešaut

 

Ztracený Měsíc | Petr Tomek

 

Darmožrouti | Mia Kobosilová

 

Bezsrsté vánoce | Tomáš S. Končinský